Těžký úraz na rande

    Bylo září, začátek nového školního roku a jsem ve třetím ročníku. S klukem, s kterým jsem se asi měsíc seznamoval po netu, povídal si s ním po nocích po Skypu a každý den smskoval, jsem zažil opravdu nevšední víkendové rande. Po internetu jsme si jeden den volali dokonce 22 hodin v kuse! Rozhodl jsem se tedy, že za ním přijedu. Stejně jako v mém prvním vztahu jsem si počkal na pátek, kdy jsem končil na škole a odjížděl z intru. Vyrazil jsem tedy směr Praha a poté na Zličín. Odtud jsem nasedl na autobus do Rakovníka. Tuto cestu jsem neznal a stejně jako při cestě do Plzně jsem byl vystresovanej, kde vystoupit. Uteklo to rychle a po hodince jsem byl na místě. Nepoznali jsme se okamžitě, ale vyšlo to dobře. Hned na první pohled mi byl moc sympatický. S jeho malým bratříčkem a mamkou jsme jeli autem k němu domů. Všichni byli zatím moc fajn.

    Večer jsme zůstali jen já, Jindra a jeho malý bratr. Uspal prcka a my dva šli na půdu, kde zapálil vodní dýmku a rozdělal flašku Jelcina. To byla moje první zkušenosti s vodnicí a od té doby jsem si ji strašně oblíbil a zažal navštěvovat s přáteli čajovny. Stejně jako já si tu pohodu a relax oblíbili. Už teď mám svou vlastní vodnici doma. S Jindrou jsme popíjeli, kouřili a povídali. Asi po hodince, kdy už nebylo, co kouřit jsme šli dolů. Koukli jsme asi na dva díly našeho oblíbeného seriálu, Dr.House.Chtěl jsem se osprchovat a zeptal jsem se Jindrovi, jestli jde semnou. Bral jsem to jako vtip, ale přikývl na to a já nevěděl, co říct. Byl jsem mimo, ale řekl bych, že se to povedlo a oba jsme spolu byli ve sprše. Potom se přesunuli do postele.... a brzy šli spát.

    Další den ráno jsem se vzbudil až na oběd a společně jsme se najedli. Chvilku pobyli na počítači a Jindra naplánoval hezkej program na celý den. Vytáhl kola a vyrazili jsme na jednu zříceninu hradu. Cesta byla dost dlouhá, nejdříve jsme jeli po silnici, pak hodně do kopce, pak zase lesem, po louce, udělali jsme si asi dvě přestávky. Jsme pořád v lese, na nejvyšším vrcholku a zase musíme dolů, je to opravdu velký sešup. Jindra je blázínek a plnou rychlostí letí na kole dolů. Já zase tak odvážný nejsem, ale jedu přeci jen dost rychle. Když ovšem zjistím, že kolo moc nebrzdí, skoro vůbec, docela mě to vyděsí, sundávám nohy a brzdím nohama. Už jsem skoro dole, kde začíná silnice, jen tak tak zastavím a Jindra se na mě směje. Naskočí na kolo a pokračujeme po silnici. Je to fajn terén, dobrá silnice a ještě trochu z kopečka. Co nejvíce se rozjedeme při kraji silnice. Jindra jede přede mnou a pořád na něj koukám. V té rychlosti se najednou podívám dolů na silnici a zjistím, že mířím do příkopu. Snažím se zatočit, ale řidítka nereagují. Slušnou rychlostí zaletím do příkopu, přední kolo se jakoby zapíchne a já letím snad dva metry přes řidítka a dopadám na bok. Bez helmy, v tričku, bez chráničů. Snažím se postavit, ale pořád padám, nechápu, co se děje. Točí se mi hlava a jsem hrozně slabý. Koukám po sobě, jestli mám všecky ruce a nohy. Zdá se, že jo a hlava? Hlava je v pořádku. Žádná krev, žádné škrábance ani vnější poranění, nic, ale! Šíleně mě bolí levé rameno. Jindra přiběhne a nechápavě na mě kouká, jestli je vše ok. Zvedá mě, ale pořád padám na zem a nemůžu se postavit. Po chvíli se mi to daří a levé rameno je snad třikrát tak větší. Nevím, jestli ho mám vyhozené nebo co se vlastně děje. Jindra mě chytá za ruku a cukne. Hmat vypadat profesionálně a nebolelo to, ale žádná změna. Jsme za půlkou cesty, ale pokračovat asi nebudeme. Otáčíme kola a vracíme se zpět. Nemůžu jet na kole, protože to dost bolí, takže jdeme dost pomalu po silnici. Po dlouhé cestě jsme zpátky a snažím se nemyslet na rameno. Náš sobotní večer probíhá moc fajn: večeře a pak spolu u televize. I když mě rameno dost bolelo, pořád jsem se zmohl na pár věcí... a pak už jsme šli spát. Tentokrát každý zvlášť, prý aby bylo rameno ok. Usínání bylo dost obtížné. Pouze na zádech a ruce na sobě.

    Když se ráno probouzím, snažím se zvednout a s velkou bolestí se mi to daří. Pořád si říkám, že je to v pohodě, je to jen naražené, bude to dobrý. I po oblékání trička, které mi trvalo asi půl hodiny a to doslova jsem zůstal optimista. Nemohl jsem ruku ohnout a stále si myslím, že to bude dobrý. Ovšem teď se necítím na to, abych jel na intr. Píšu domů sms, že mi trochu bolí ruka, že bych radši jel domů. Po obědě mě Jindra vyprovází na vlak. Byl to hezký víkend a rád bych ho zase viděl a třeba i s ním chodil. Uvidíme. Jedu vlakem do Prahy na Smíchov, kde přesedám na metro s batohem na zádech a taškou přes rameno. Bylo to velmi nepohodlné a někdy nesnesitelné, ale notebook a svoje věci prostě musím nést s sebou. Z metra se dostávám na Florenc a hledám autobus domů, který jede asi za hodinu. Mám plno času na přemýšlení. A jak jsem se vlastně seznámil s Jindrou? Nikdo to asi neví. Dal jsem svoje heslo na iboys Lukášovi (jo, tomu mému úplně prvnímu klukovi), řekl, že se mi pokusí někoho najít. A napsal pár klukům za mě, z mého profilu. Ozval se Jindra a druhý den mi o něm řekl, takže pak už jsem si s ním psal já. Teď tu sedím na nádraží v Praze, v ruce držím mobil a pořád přemýšlím. Nejdříve jsem napsal Jindrovi, že jsem v Praze, pak Lukymu, že mi našel fajn kluka a pak ještě dvěma kamarádům, jak se mají. Čas, který jsem čekal na autobus jsem strávil smskováním. Pořád mám ten moment v hlavě, jak jemně fouká vítr, je trochu šero a takový zvláštní atmosféra...

    Nasedám do autobusu, je už dost pozdě, takže dvou hodinovou cestu prospím a domů se dostávám něco po půlnoci. Přijdu domů a říkám o tom mém ramenu, stěží se soukám z trička a když to vidí mamka, tak se obléká a hned jedeme do nejbližší nemocnice. Tady mě hned berou pod rentgen a nechávají si mě tu přes noc. Hned ráno mě brzy budí a jdu na další snímek. Teď mám dvě hodiny čekat, jak se rozhodnou doktoři. Jedná se o těžkou zlomeninu klíční kosti, která je na tři kusy. Operovat nebo nechat jen dlahu? Nemám rád nemocnice a bojím se operací. Naštěstí se rozhodlo, že dostanu dlahu a budu doma v klidu. Po chvíli pro mě dorazí zase mamka s autem a jedeme domů. Ještě dnes mám trvalé následky po tomto úrazu. Teď tu trávím dva měsíce jako lemra. Cítím se dost na dně, smutný, opuštěný, nepohyblivý a úplně mimo. Celé dny jen ležím a jsem občas u pc, při této depresivní chvíli zakládám moje první stránky a píšu první řádky mého webu...

    Jak to bylo dál s Jindrou? Když jsem dorazil od něj domů, řekl mi, že spolu chodit nebudeme, protože si myslím pořád na bejvalýho. Nevěřil jsem mu to, ale co se dalo dělat. Teď vím, že měl pravdu a asi by nám to nevyšlo. Je už to dlouho, co se známe. Během té doby jsme se viděli několikrát, ale jen jako kamarádi. Naučil jsem se od něj kouřit a připravovat vodní dýmku a zjistil jsem, že mám dost vysoký práh bolesti. Nakonec jsem rád, že jsem tohoto kluka poznal a stal se z něj kamarád, s kterým bohužel nejsme moc v kontaktu. Ale když si napíšeme a něco vymyslíme, stojí to za to!