Příliš mnoho lásky

      Poprvé, co jsme se sešli bylo na jaře, já studoval třetí ročník na střední škole a byl stále na intru. Poznal jsem se s Lukášem přes net. Nic jsem od toho neočekával, jen si pokecat a poznal někoho nového. Domluvili jsme se tedy na termínu a já do Prahy přijel a strávil s ním den, na který zřejmě nezapomenu, a který změnil další měsíce mého života. Náš den probíhal nenápadně, povídáním. Procházeli jsme se centrem Prahy a kolem řeky, stále bylo o čem povídat. Myslel jsem, že už brzy pojedu domů, ale Luky mě zatáhl do nějakého opuštěného hangáru, který jsem už potom nikdy nemohl najít. Tady jsme se spolu líbali a bylo i něco trochu víc. Nebyl jsem zvyklý na tyhle akce a tak jsem si říkal, že v tom třeba bude později i něco jiného než jen úlet. Doprovodil mě na vlak a mě to nedalo mu nenapsat zprávu, že to bylo fajn a kdy bychom se zase mohli vidět. Odpověď byla: "Neber si to špatně, ale u mě nepřeskočila ta pověstná jiskra".  (článek: Pověstná jiskra )

   Bavili jsme se poměrně často. Měl nějaké problémy doma a nabídl jsem mu, ať jede ke mě na víkend. Odpočinout si, relaxovat, popovídat si o problémech. Možná to byl ten krok, kdy jsme se začali mít rádi. S Lukášem jsme se občas vídali, nebylo to tak často, jak bychom chtěli, ale fungovalo to. Skutečně jsme spolu začali chodit. Doma to o něm věděli a mohl jsem u něj i spát. On zase občas jezdil ke mě, i když to o mě doma nevěděli. Luky je o necelý rok a půl mladší jak já. Měl bezva kamarády, ale i tak myslel na mě. Přes léto mi sehnal přes kamaráda práci a bydlení v Praze za super cenu. Pracovali jsme spolu, takže teď jsme se vídali každý den a trávili spolu plno času. To bylo celé dva měsíce. Pak jsem nastoupil do čtvrtého ročníku, zase na intr a čekala mě maturita.

    Jezdili jsme spolu na výlety, spali i na hotelech, abychom mohli být spolu. Dokonce byl na mém maturitním plese. Pamatuju si, že když jsem k němu přišel domů, měl na svém stole zarámovanou naši společnou fotku. Byl to první kluk, od kterého jsem kdy dostal růži. Hlavně to byl jediný kluk, kterému jsem kdy plně důvěřoval a zajímal se o mě po všech stránkách, i když jsem byl občas dutej. Vždycky jsem věděl, že je tu pro mě, psal mi sms každý den a nezlobil se, když jsem nenapsal já. Měl pro mě pochopení, jenže jsem byl idiot...

    Silvestr jsme strávili spolu v plzeňském gay klubu s kamarády. Měsíc po tom jsem na internátě spadnul do stereotypu. Lukášek mi psal každý den i několik sms a mě to obtěžovalo. Ty sms byly určitě hezký, myslel na mě a já jimi opovrhoval. Vždycky jsem tak věděl, že jsem s ním, a že mě má rád. Co bych teď za to dal, aby se o mě někdo i po roce vztahu tak zajímal. Možná to byla ponorková nemoc, ale nechtěl jsem ho chvíli vidět a on mě chtěl moc. Zahrnoval mě tolik láskou a já to nedokázal vstřebat. Měl jsem deprese z toho, že bych ho přestal mít rád. Byl jsem rozhodnutý náš vztah ukončit a dlouho jsem se rozmýšlel. Nevyhlídnul jsem si nikoho jiného, ale měl jsem asi touhu poznávat, seznamovat se. Chtěl jsem být chvíli volný, cítit se trochu sám.

    Měl jsem cestu do Prahy, jel jsem na jeden seminář. Byl jsem oblečený ve společenském. Upravaný v saku a kravatě s naleštěnými boty jako kat, co jde zabít lásku. Jako bych to ani nebyl já. Sešel jsem se s Lukym na Václaváku a šli jsme do nedalekého parku. Tam mi začal říkat, jak se moc těší, až budeme spolu, co pro mě všechno má a já s rozervaným srdcem řekl, že už ho nemiluju. Pořád vidím ty jeho zklamanné psí očička, jak na mě bezbranně kouká a začíná plakat. Objímá mě se slovy, že to snad není pravda. Já nevím, co mám dělat. Uklidňuji ho, ale jsem jako vrah, co teď zastřelil někoho, koho má rád. Po pár minutách se na mě naposledy podívá a se slzami v očích začíná utíkat pryč ode mě. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Stál jsem tam ještě dlouho a uvědomoval si, co jsem právě udělal. Říkal jsem si, že je to tak snad správně, ale nebyl jsem si vůbec jistý.

    Vrátil jsem se na seminář, kde jsem nevnímal jediné slovo, jen myslel na něj. Kde asi je, co s ním je, jak to musí nést. Bylo mi to tak moc líto, ale pořád jsem se přesvědčoval, že to tak má být. Nedokázal bych ho podvést a bál jsem se, že bych to udělal... I teď je mi z toho zle, co jsem udělal. Zlomil jsem mu srdce. Po několika dnesch mi napsal, jestli bych se do něj třeba ještě nezamiloval. Odpověděl jsem, že bohužel ne, i když to nebyla vůbec pravda. Kdybych ho viděl znovu, nechtěl bych ho pustit ode mě.

    Třeba to bylo nezkušeností, že jsem si nevážil toho, co mám. Teprve před rokem, kdy jsem začal studovat psychologii se mi tenhle příběh vrátil. Ani jsem se mu neodvážil napsat, ale pořád jsem ho měl v hlavě jako myšlenku. Nakonec jsem ho našel na facebooku a napsal mu. Odepsal mi v pohodě, až jsem se divil jak moc. Byl před maturitou tak jako já, když jsme se rozešli. Chtěl jsem mu tak moc říct, jak mě to mrzí, ale nemůžu to udělat. Bál se maturity, proto jsem se s ním vsadil, že když ji udělá, platím mu kafe a když ne, platí kafe on mě. Maturitní zkoušku úspěšně splnil a dostal se na školu v Brně. je to asi rok, co jsme tuhle sázku uzavřeli a já se ji chystám splatit.

    Není náhoda, že píšu tenhle článek právě teď, který stal se před více než čtyřmi lety. Zítra je ten den, kdy ho uvidím zase osobně....

A jak dopadlo naše setkání?  (článek: Víkend plný vzpomínek)