Speciální datum

    11.11.2011nebo 20.11.2011. Jsou to speciální data? Vůbec ne, ale třeba někdo přemýšlel nad tím, co se mu do té doby povedlo nebo nepovedlo. Tento rok mám minimálně jeden velký osobní úspěch, který je spojen s jedním příběhem, který jsem napsal (článek:Ztracený kamarád). Našel jsem ho a to byl velký úspěch. Člověk si pak říká, že nebude problém se zase spolu vidět, když jsme oba nadšení z toho, že si můžeme zase psát. Nebylo to tak snadné, možná jsem nadšením trochu naléhal a chtěl ho vidět už na jaře roku 2011. Měl nějaké problémy, s kterými se nechtěl svěřit a tak jsem šel stranou. Přemýšlel jsem, co se děje, jestli mi nevěří nebo jak to mám chápat. Otevřel jsem svůj starý e-mail a našel naše zprávy. Jednu po druhé jsem pročítal a kopíroval do wordu... trvalo mi to celý den. Druhý den jsem mu tento dokument se všemi maily, co jsme si snad kdy napsali, poslal. Možná ho to potěšilo, možná si to přečetl, možná nepřečetl, kdo ví, zatím pořád žádná změna. 

    Řekl mi, ať mu dám čas. Občas jsem mu napsal, co nového, jestli už si vše vyřešil a tak. Čekal jsem měsíce a měsíce, nedával jsem tomu skoro žádnou šanci. Nejspíše nemá zájem. Jedno odpoledne mi ovšem napsal a zapovídali jsme se. Samozřejmě, že jsem zase začal s otravnou otázkou, jestli se už nechce sejít, nevím už jak jsme se domluvili nebo jak na to došlo, ale chtěl se setkat. Do poslední chvíle to bylo dost nejisté. Čtyři dny před mým odletem do zahraničí (článek: Bude napsán) jsme se ještě stihli domluvit, bylo to začátkem září.

    Už ráno jsem vyrazil autobusem do Chomutova. Město jako takové jsem moc neviděl, protože minule jsme byli v krásném údolí, teď jsem měl možnost si prohlédnout i zbytek města. Asi tři hodiny jsem se procházel a koukal, co je ve městě zajímavého, zašel jsem i do infocentra pro mapu a další informace o městě. Nějak kolem druhé hodiny jsem čekal u vlakového nádraží.

    Nevěděl jsem, jestli ho poznám, byly to 3,5 roku, co jsme se neviděli, neskutečně dlouho. Stejně tak, jako byste se neviděli celou střední školu. Čekal jsem pár minut, než se objevil, ale poznal jsem ho docela dobře. Skoro se nezměnil, jen teď byl stejně vysoký jako já a pořád stejný svalovec. Nevěděl jsem, co budeme celý den dělat, tak jsem ho následoval. Myslím, že jsme úplně náhodně chodili po městě, párkrát se ztratili, ale celou dobu si povídali a bylo to skvělý. Nebavili jsme se moc o tom, co bylo předtím, spíše, jak to je teď nebo co se událo za to dobu, co jsme si nepsali. Byl to... zvláštní den, zcela odlišné než naše minulé a zároveň první setkání. Nachýlil se čas odjezdu. Stáli jsme kousek od nádraží, trochu mě mrzelo, že jsme si třeba nedali pusu nebo se neobjali. Cítil jsem, že si nejsme zdaleka tak blízko jako předtím. Měl jsem radost, že ho vidím, protože mi chyběl a tak jsem ho na rozloučenou objal. Bohužel to neopětoval, spíše se bál, jestli nás někdo neuvidí (když nikde nikdo nebyl) a stál jen strnutě. Rozloučili jsme se a sledoval jsem, jak odjíždí autobusem domů, stejně jako při našem prvním setkání, když mi bylo 17 let. 

     Sešli jsme se podruhé v životě a znali se téměř čtyři roky. Je to zážitek setkat se s někým po tak dlouho době. Vidíš všechno, jak se změnil v chování, ve svých názorech, že jeho styl může být úplně odlišný než kdysi. Stejně tak vnímáš svůj postoj, jaký si na věci měl pohled ty, co máš právě teď na sobě, co si myslíš a proč si vlastně teď tady s ním. Snad se uvidíme dříve než za tři roky.