Kouzelné setkání

         Představ si, že sedíš na Václavském náměstí, slunce krásně svítí, máš na sobě jen tričko a čekáš na kluka, se kterým sis domluvil schůzku. Rozhlížíš se a přemýšlíš, jak asi bude vypadat, jaký bude, bude upovídaný? Jak dlouho spolu budeme, kam půjdeme? Pozoruješ tak namátkou lidi okolo a někdo tě zaujme, díváš se na něj, má dokonalý účes, kde každý vlásek má pevně stanovené svoje místo, zajímavé oči, ve kterých vidíš nevinnost, krásná ústa, která říkají jen hezké věci. Stojí před tebou hubený klučina, který má styl, pěkně moderně oblečený... Po tomhle prozkoumání celého jeho těla a vzhledu si uvědomíš, že je to vlastně ten kluk, na kterého čekáš. Je to až k neuvěření, že někdo tak úžasnej na tebe mává, usmívá se a jde přímo k tobě. Pomalu podává ruku a představuje se s milými slovy "rád tě poznávám". Skoro ochrnutě odpovídám a jdeme spolu pomalu dolů náměstím. Má tak příjemný hlas, že jsem ztuhnul. Snažím se vymýšlet nějaké téma o čem bychom si povídali, ale moc mi to nejde.

        Nejprve jsme chtěli jít na kávu, ale změnili jsme plán a vyrazili na dejvice, přes Karlův most a Pražský Hrad, na jeho školu, kterou mi ukázal. Plno zajímavostí a pořád bylo o čem povídat. Tam jsme zalezli do knihovny a dali si kafe, jak bylo poprvé v plánu. Když jsme usedli ke stolu, měl jsem hodně zvláštní pocit sedět proti němu. Jako když sedím s někým, koho si hodně cením a je to nevšední zážitek. Téměř nikdy jsem neměl problém se o někoho ucházet, ale tady to bylo jiné. Nevěděl jsem, co dělat. Poté jsem se ještě procházeli a už překročili plánovanou dobu, kterou spolu budeme. Odjel o dost déle, než měl. Když jsme se loučili, podal jsem mu ruku a asi deset vteřin se loučili se stisknutou rukou... já nic neudělal, neobejmul jsem ho, nedal mu pusu.

"Složil jsem výzbroj před prince a padl na kolena."

Tento kluk hrál později velkou roli v mém životě, ovšem pouze tu negativní: Před svatbou ne!